Ruský zápisník XXV. aneb Oslavy na Avenue des Champs-Élysées

Didier Deschamps to přeci jen dokázal a zařadil se po bok Franze Beckenbauera a Maria Zagalla jakožto další muž, který dobyl světová kolbiště coby hráč i trenér. Sice se nedá říct, že by si na tomto turnaji Deschamps vydobyl zvláštní uznání a získal nové fanoušky, ale co je doma, to se počítá. A co se kapitánovi zlaté Francie roku 1998 zkrátka musí nechat, to je poskládání sourodého, koncentrovaného mančaftu...

Ještě, než se pustíme do rozboru finálového utkání, dovolte nám připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Ruského zápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Tenhle francouzský triumf vážně působí hodně jako ten z roku 1998. Pokud tehdejší úspěch na domácí půdě byl triumfem tzv. "la France black, blanc, beur" - Francie černé, bílé a arabské - reprezentované mimo jiné Baskem Lizarazuem nebo hráči s kořeny v dalekých francouzských teritoriích Guadeloupe a Nové Kaledonii (Thuram s Karembeuem), letošek je vzorným pokračováním tohoto příběhu, když se hned pět členů dnešního základu pyšní africkým podhoubím. Pokud Marine Le Pen kdysi vybrané potomky přistěhovalců z reprezentačního kádru osočovala z toho, že jsou pouhými "cizinci", a kritizovala je pro nezpívání Marseillesy, letošní úspěch se rovněž rodil v kontextu stále živých (ne-li živějších) debat o tom, nakolik imigrace francouzské společnosti prospívá, a zdali je vůbec plná integrace možná.

Paralel lze najít vícero. Stejně jako roku 1998 pro Francii rozhodl semifinále obránce. Na co les Bleus před dvaceti lety měli Barthezovu pleš, na to letos měli Ramiho knír. Poprvé od roku 1998 ve finále mistrovství světa vítěz nastřílel alespoň tři branky. Ale především: byť se jedná o výrazně mladší mančaft, Didier Deschamps se zde (stejně jako před 20 lety Roger Lemairre, který zažehnával katastrofu v podobě dvouzápasového trestu Zidaneho) mohl opřít o každého ze svých svěřenců, kteří se v průběhu turnaje vytasili s rozdílovými výkony. Pakliže dnes v určitých bodech selhali dříve konzistentní Lloris s Kantém, Pogba i oba stopeři na takové momenty dali zapomenout. Mbappému patřilo osmifinále, Griezmannovi zase čtvrtfinále, Matuidi se vyšvihl proti Belgii.

Rok 1998, kdy se Francouzi v osmifinále a čtvrtfinále dokupy prezentovali jedinou vstřelenou brankou, navíc připomíná i letošní francouzský styl vyhrávání. Argentina s Chorvatskem sice ve vyřazovací fázi od Deschampsových svěřenců inkasovaly dohromady osm gólů, přesto se ale nelze ubránit dojmu, že Francie dopředu neukázala ani z poloviny to, na co měla potenciál. Griezmannova penalta z 38. minuty byla koneckonců první francouzskou střelou zápasu. Ze hry to poprvé Griezmann zkoušel až krátce po přestávce. Startující útočník Olivier Giroud zakončil turnaj bez jediné rány mezi tři tyče. A tak dále, a tak dále. Ale strhující fotbal holt turnaje nevyhrává. Španělsko 2010 a Německo 2014 jsou přece dalšími takovými případy...

2) Jak předvídatelné: Deschamps si dokráčel pro zlato, aniž by kohokoliv přesvědčil. Didier Deschamps zaslouží uznání za několik věcí. Ani ne dekádu po jihoafrické blamáži se mu podařilo zkrotit všechna ega, z Pogby vyždímat přesvědčivý, vyvedený turnaj a přeci jen dát zapomenout na Koscielného, když "El Clásico dvojice" Umtiti-Varane pod jeho vedením vypadala zápas od zápasu lépe a lépe. Dnešní stažení Kantého již v 58. minutě bylo trochu nečekaným, ale zcela rozumným tahem, který učinil střed pole mnohem solidnějším. Potud paráda.

Ovšem Deschamps-taktik se mezi trenérskou smetánku nadále řadit zkrátka nedá. Francie do utkání vstoupila s prozaickým plánem: v hlubokém, navrchu pasivním bloku prostě Chorvaty zadusit a okamžitě přistupovat k Rakitićovi s Modrićem, jakmile se ujmou balonu. A ne snad že by to nefungovalo. Byť Francie v první půli soupeři dovolila 22 dotyků s míčem ve vlastním pokutovém území, tedy v daném momentě nejvíce volnosti v tak zásadních prostorách za celý turnaj, do stoprocentních šancí se Vatreni v podstatě nedostávali, což platilo pro celý duel.

Z čeho nicméně především bolely oči, to bylo francouzské útočení. Pod zvýšeným tlakem, který tradičně "naspeedovaní" Chorvaté umně aplikovali, si rady věděl snad akorát Pogba, jehož nenucené rozdávání balonů do stran a za obranu (téměř bez jakéhokoliv švihu kopačkou), na libovolnou vzdálenost, občas jednoduše bere dech. Jenže ani on se nevyvaroval chyb a ve finále o pauze platilo, že si nejvíc zkompletovaných pasů vyměnili Lloris s Giroudem.

Protiútočit z bloku zrovna s Giroudem, to byla prapodivná volba sama o sobě. Aby nedošlo k mýlce, útočník Chelsea prožil vydařený šampionát a spolu s dalším třicátníkem Matuidim dokonale zosobňuje novou nesobeckou a úspěšnou Francii post-2010, ovšem toto finále prostě nebylo zápasem pro něj. Narážet ani sklepávat míč najednou nebylo komu a coby podporu rychlonohého Mbappého z druhé vlny nelze Girouda zaměstnat ani z čiré legrace. Výmluvná tak byla situace ze 78. minuty, kdy si to Mbappé pelášil kupředu, Giroud funěl dobrých pár metrů za ním, a forvard PSG se nakonec v obležení soupeřů jen velmi marně pokoušel vyhrát penaltu. Kdepak, Fekir nebo Dembélé by teď od začátku dávali více smyslu.

3) Chorvaté se tentokrát vpředu nemohli opřít ani o svou pravou stranu. Což se svým způsobem dalo čekat. S Matuidim a Lucasem Hernándezem měli Francouzi na své levé straně vždy dostatek schopných obranářů na to, aby Modrić s Vrsaljkem neměli tolik prostoru jako proti Anglii, kdy právě jejich trojúhelníky s Rebićem platily za tu největší zbraň Vatreni.

Luka Modrić si sice na pravé straně užil více kontaktu s balonem výše ve hřišti než v semifinále, avšak přesto si ho člověk nejvíce všímal uprostřed pole, kde pro Chorvaty prachobyčejně roztahoval hru. Rebić se mezitím s balonem potkal všehovšudy 36krát a zmohl se na pouhých 14 přihrávek, což nekoresponduje s jeho předešlým vytížením ve vyřazovacích bojích. Oproti semifinále Rebić s Perišićem také častěji přeskakovali z křídla na křídlo, což mělo ve výsledku spíše kontraproduktivní účinek, poněvadž rázem sebevědomý a semifinálovým výkonem povzbuzený Perišić nejlépe vypadal jako primární příjemce balonů a driblér na levém křídle.

Ničemu potom nepomohl ani Vrsaljkův slabší, poněkud ustrašený a nevynalézavý výkon; pravý bek se tentokrát štítil svých typických centrů z hloubi pole a skoro až tvrdohlavě se pokoušel kombinovat a zásobovat spoluhráče ve středu pole, čímž k posunu hry stěží přispíval. Pokud se Rakitić s Brozovićem dnes soustředili hlavně na promptní roztahování hry, čímž zkraje zápasu Chorvaté mnohdy uváděli Pavarda s Lucasem do rozpaků, k přečíslování a zaměstnávání obou beků Francie nakonec s postupem času docházelo čím dál sporadičtěji.

4) Po téhle šestigólové estrádě je nutno se zastavit u gólmanů. Hugo Lloris si dlouho říkal o zlatou rukavici a jeho zákrok konečky prstů za stavu 2:1 stejně jako včasná vyběhnutí měly pro francouzský výběr zásadní implikace. Ovšem pak přišel jeden nevysvětlitelný pokus o obehrání Mandžukiće a brankářská opora les Bleus rázem mohla na takové ohodnocení zapomenout. Uzmul si ho bronzový Courtois, i přesto, že se Lloris po spolehlivých, leč občas nenápadných výkonech v předešlých zápasech stal dalším pozlaceným kapitánem z defenzivní řady (Maradona 1986 zůstává posledním ofenzivně laděným generálem světových šampionů).

Rozporuplný turnaj za sebou má také Danijel Subašić; nejprve penaltový mág, potom zraněný hrdina z prodloužení zápasu s Ruskem, který sám rozhodl o tom, že přes svalové obtíže neodebere kouči Dalićovi jedno cenné střídání, a nakonec (zraněný?) lenoch, co se skákání po střelách týče. Trippierův přímý kop mu ještě vyčítat nelze, ale po dnešním finále se onen neexistující pokus o zastavení projektilu zdá jako začátek vzorce. Při Pogbovu gólu totiž chorvatský gólman podivně předvídal ránu k druhé tyči (třebaže cesta daným směrem byla od počátku do konce viditelně ucpaná) a onen miniúskok doleva mu nakonec znemožnil zákrok po opačné ruce, přičemž chytatelně se jevila rovněž Mbappého rána, za níž Subašić akorát odevzdaně poklekl.

Že by za to mohla přetrvávající bolest v noze? Nebo se projevila "monacká kletba" finálových brankářů, když knížecím celkem prošli Sergio Romero (2014), Maarten Stekelenburg (2010) i Fabien Barthez (2006)? Nebo je Subašić zkrátka maximálně průměrným strážcem svatyně, z čehož ho ostatně řada pozorovatelů už nějakou dobu podezřívá...?

5) Zlatý míč pro nejlepšího hráče MS se stává cenou útěchy, ovšem vítězství Luky Modriće nezpochybňuje takřka vůbec nikdo, a jedná se tudíž o vítězství s přeci jen odlišnou příchutí. Individuální triumf Messiho zpřed čtyř let měl vzhledem k nula gólům ve vyřazovací fázi zvláštní pachuť a mnozí, včetně mě, by tehdy radši ocenili buldoka Mascherana. Roku 2010 byl zase bezprecedentně oceněn Diego Forlán jakožto hvězda bez medaile jakéhokoliv kovu na krku. Osobní tituly Zidaneho (2006), Kahna (2002) i Ronalda (1998) do určité míry znehodnotila neslavná finálová vystoupení, byť v případě posledního jmenovaného se alespoň jednalo o důsledek dodnes nevyjasněných zdravotních trablí. Právě Ronaldo byl pak asi posledním králem mundialu, na němž se drtivá většina přihlížejících neměla problém shodnout.

Luka Modrić tedy letos představuje osvěžujícím způsobem nekontroverzní volbu poté, co na tomto šampionátu beze zbytku potvrdil, že v tuto chvíli platí za nejkompletnějšího středopolaře planety. Pro Chorvatsko tvořil hru z hloubi pole, rozdával rány ve skluzu, dával krásný gól Argentině... jeho průniky skrz protivníkovy záložní řady mají možná kratší trvání než ty Messiho nebo Neymarovy, ale v jejich úspornosti tkví velká síla. Modrićovo rozhodování na balonu v Rusku pokládalo základy lecjaké chorvatské hrozby, ať už zrovna rezultovala z jím vybojované standardky nebo výtečně načasovaného přenesení hry či naražení spoluhráči.

Modrićův přínos byl zkrátka stejně rozmanitý jako dechberoucí: proti Dánsku se vyžíval ve finálních přihrávkách, když vytvořil pět palebných pozic pro kolegy; proti Rusku zkompletoval rovnou osm sólových průniků (což odpovídá Messiho letošnímu rekordu z utkání s Islandem) a zase stál za kvartetem ran svých spoluhráčů; proti Anglii se prezentoval jako navýsost aktivní tackler a zodpovědný přispěvovatel defenzívě (tři obranné zákroky byly jeho turnajovým maximem), přičemž vrchem propojoval Vrsaljka s Rebićem na pravé straně směrem dopředu.

Ve 32 letech se prostě Luka Modrić před zraky všech vyšvihl. Ukázal se jako dočista nezkrotitelný všudybyl, který se nenechá otrávit a zdánlivě ani unavit, čímž dal neomylně vzpomenout na své velké entrée na mezinárodní scéně, když si dělal téměř vše, co chtěl, s hvězdnou německou zálohou (Ballack, Schweinsteiger, Frings) na Euru 2008.